Jak jsem konečně vzala svůj život do vlastních rukou

Můj život nikdy nebyl moc zábavný. Neříkám, že jsem nějak zvlášť trpěla, ale uměla jsem si ho představit i lépe. A to byl asi můj problém. Celý svůj život jsem snila o krásných věcech, dobrodružném cestování, dech beroucích zážitcích a velké životní lásce, která překoná veškeré nástrahy.
Bohužel to celé zůstalo jen u snů a můj skutečný život mi rychle protékal mezi prsty.
Říkáte si proč jsem prostě nešla a něco neudělala? Odpověď je jednoduchá. Měla jsem strach.

Prázdniny u taťky.

Ale vezměme to pěkně od začátku.

Narodila jsem se jako šťastné miminko prima rodičům. Celé své dětství jsme s mou sestřičkou Romankou strávily hraním si v krásné šumavské přírodě. Řeka, potok a přilehlý lužní lesík nám denně nabízel spoustu výzev. Dětství jako z pohádky.

Pak ale přišly zdravotní komplikace, které se nedařilo nijak odstranit. Naopak se z toho stalo vážné chronické zánětlivé onemocnění střev. Začala jsem více času trávit po doktorech a na záchodě a pomalu jsem se začínala uzavírat do sebe. Korunu tomu všemu nasadila velká a náročná operace s trvalými následky. Od té doby jsem začala snít.


Mou jedinou vášní, která mě držela nad vodou bylo kreslení a malování. Nedělala nic jiného. Celou základku jsem chodila na výtvarný kroužek a když se pak rozhodovala na jakou střední školu se přihlásit, módní návrhářství byla jediná přijatelná možnost.
Byla jsem přijata na školu do Prahy a do Brna. Obě velmi prestižní, ale Praha vyhrála jen díky tomu, že měli čisté lavice. 😉

Nakonec jsem byla moc ráda. Praha se na čtyři roky stala mou velkou životní zkušeností. Ve škole jsem maximálně prohloubila svůj výtvarný talent, seznámila se mnoha zajímavými lidmi a možná prožila a pár neobyčejných zážitků.

Když tak na to období vzpomínám, bylo krásné, ale užila jsem si ho jen na půl. V době, kdy jsem měla poznávat nový velký svět, chodit ven, prohánět kluky a užívat života plnými doušky, jsem pendlovala jen mezi školou, intrem a divadlem, kam jsem chodila na brigádu.

Trochu málo na to, že jsem studovala v Praze. Jenomže v té době bylo mé sebevědomí na bodu mrazu a strach mě svíral moc pevně. Ať jsem se snažila jakkoliv, nedokázala jsem se mu vymanit z pařátů. Taky jsem byla tělem i duší hodně svá. Vyloženě hipík a exot a vůbec se nedivím, že jsem lidi nepřitahovala, ba naopak. Možná jsem to podvědomě dělala i schválně.

Maturitní ples.

Tak šel čas, střední škola skončila a já se po malé přestávce odstěhovala k babičce do Plzně, kde jsem si našla hroznou práci za málo peněz. Majitel firmy vyloženě vydělával jen na nás, na zaměstnancích. To nešlo vydržet. Začala jsem hledat nové možnosti.

A tak jsem se dostala na Západočeskou univerzitu a začala studovat Pedagogickou fakultu s oborem výtvarná výchova. To byl jeden z mých největších životních úspěchů. V té době jsem si našla i fajn koníčka a nové kamarády na indiánském táboře. Navzdory všemu to byla pěkná doba. Konečně jsem měla pocit, že si trochu užívám života.

Sestřička Romanka, maminka a já na první výstavě mých obrazů.

Jenomže v té době se mé onemocnění pomalu a nenápadně zhoršovalo. Došlo to až tak daleko, že jsem se pár měsíců před dokončením bakalářského studia sbalila a odešla z Plzně zpět domů na Šumavu. Doma jsem už nedělala nic. Dokonce jsem přestala i malovat.

A pak přišel ten velký zlom

Už mě ani nic nebavilo, měla jsem teploty a záchod byl můj velký přítel. Ležela jsem na kanapi a doufala, že to nějak přežiji, strach ze smrti byl ale větší než strach z nemocnice. Jednoho dne jsem sebrala zbytky svých sil a veškerou svou odvahu. Své dlouhé vlnité vlasy jsem si nechala ostříhat úplně na krátko a druhý den jela s taškou do nemocnice odhodlaná tam zůstat. Kupodivu jsem je musela trochu přemlouvat, aby mě tam nechali.

Naprosto odevzdaná všemu co se mnou dělo, jsem tam ležela dva týdny. Lékaři mě léčili antibiotiky a já se čistila nezadržitelným pláčem. Tím rozhodnutím a odevzdáním se situaci jsem asi něco odblokovala a rozproudila a ten pláč mi pomohl se od toho očistit. Tak to cítím.

Pustily mě domů a já byla jako nová. Po fyzické i psychické stránce. Sice jsem nemohla pár měsíců normálně jíst, ale to mě neodradilo od toho, abych se se zájmem naučila vařit. A dokonce mě to začalo i bavit. Bylo mi o hodně lépe a život mě začal konečně bavit. Strach už nade mnou neměl žádnou moc. Naopak jsem ho vždy vyhlížela a když přišel, ukázala jsem mu dveře.

Milovala jsem nové výzvy. A miluji je do teď.

Je to teď přesně pět let, co jsem začala žít svůj nový život. Kdy jsem zrušila všechny dohody se svým strachem a vzala si svůj vlastní život do svých rukou.

Našla muže svého života, kterého miluji nadevše a vdala se za něj. Naučila se vařit a starat se o domácnost. Založila společně s ním náš nový domov. Krásný a plný lásky. Můj milý mě naučil chodit mezi lidi, bavit se s nimi bez ohledu na věk a pohlaví. A za to jsem mu vděčná. To jsem nikdy dřív neuměla.

Stala jsem se ženou. Sebevědomou, krásnou a laskavou. Během těch pěti let jsem překonala mnoho tabu, strachů a témat, na která jsem dříve ani nepomyslela. I ve své tvorbě jsem se posunula o velký krok dále.

Maluji obrazy, které lidem zdobí jejich domovy a kreslím portréty jejich blízkých. Vyrábím a šiji, upcykluji a jinak se zajímám o životní prostředí. Je toho mnoho, co mě zajímá.
Stále na sobě pracuji. Je to výzva. Je to dar života, protože dokud se něco děje, dokud na sobě má člověk stále co zlepšovat, ví že žije. Život je proud. Život je změna. Pokud se zastavíte a přestanete plynout, konat a tvořit, je konec. Možná ne hned, ale časem určitě.

  • Tvořte
  • Žijte
  • Jděte vstříc svým strachům a pracujte s nimi
  • Nikdy se nevzdávejte
  • A když budete na úplném dnu, nezoufejte, to je to nejlepší místo, pro odražení se !
Veronika Víchová
Jako výtvarnice, netradiční módní návrhářka a milovnice alternativního životního stylu, inspiruji a motivuji lidi ke změně života. Protože někdy stačí jen málo a dějí se velké věci. Můj příběh si přečtete ZDE >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.