Petr Skula: Být v cíli první

Lucie Weissová | 4. 1. 2021 |

Petr Skula (D1) je nadšený ve všem, co dělá. A bacha – jeho entuziasmus je nakažlivý! Možná i díky tomu se celému jeho týmu letos podařilo postoupit na ředitelskou pozici.

Petr Skula: Být v cíli první

Petře, do Partners vás přivedl kamarád Michal Krejčí (D3). Chvilku to ale trvalo. Na co vás nakonec utáhnul?
Michal byl v té době ředitel a měl celkem zajímavý životní styl. Pamatuji si, že tenkrát bral své rodiče do Thajska, kam už ve stejný rok cestoval podruhé nebo potřetí. Dal mi nabídku, že potřebuje někoho šikovného na ředitelskou pozici do Polska, a zároveň mi domluvil individuál s Mikem Opplem. Ten dostal za úkol mi vysvětlit, že bude lepší se to všechno naučit nejprve v Česku. Tak se ze mě stal Trainee. Touto cestou bych chtěl Michalovi poděkovat, že vytrval, protože za mnou přišel s nabídkou spolupráce asi popáté.

Co je pro nadějné nováčky v prvních měsících nejdůležitější? Jak je motivujete, aby se vám nerozutekli?
Je těžké napsat, co je tou nejdůležitější věcí, protože na startu jich je celá řada. K tomu zásadnímu určitě patří postoj k podnikání, který formujeme inspirací, příklady, vzorem i motivací. Velmi důležité je prostředí, do kterého nové lidi přivedete. Seznámení se se systémem zapracování a důsledné dodržení jednotlivých úkonů v prvních měsících. Dále pak určitě dvě věci – pomoci vydělat nováčkovi peníze, a pokud chce jít manažerskou cestou, tak mu přivést parťáka do byznysu. Klíčové je však udat směr – nastavit jeho vlastní vizi, sestavit byznys plán na první rok a rozebrat osobní potenciál, s nímž okamžitě začneme pracovat.

Něco platí na nováčky, něco jiného zřejmě na zkušenější kolegy. Jak s nimi pracujete, aby neztratili svůj zápal?
My jsme s celým týmem prakticky v neustálém kontaktu, což si myslím, že je jedním klíčem k úspěchu. U každého člověka je stěžejní posun a strašně nebezpečná je stagnace. S VIPkami například rozkrýváme potenciál klientského kmene, snažíme se o personální rozvoj – zapracováním servisního poradce, asistentky apod. Důležité je také následné vzdělávání a posouvání limitů, které má častokrát člověk v hlavě nastavené, když dojde do stádia „spokojenosti“. S franšízanty probíráme větší efektivitu zaměstnanců a s manažery hodně komunikujeme výhody náboru apod.

Se svým týmem jste poposkočil na D1. Jste momentálně pracovně spokojený?
Mám radost, že se lidem u nás daří, že se rozvíjejí, že nás to všechny baví a rosteme společně. Každopádně „být spokojený“ u lidí jako jsem já, Michal, Peťa Vykydal atd. je těžké, spíše to zatím neznám. Bylo příjemné, že jsme zdolali další kariérovou metu, ale máme před sebou ještě hrozně moc práce a závazků v podobě příslibu kariér všem našim lidem. Pocit je tedy spíš takový, že právě začínáme a všechno velké nás teprve čeká.

Je něco, na čem ještě potřebujete zamakat – kde máte slabinu?
Těch je určitě spousta. (úsměv) Disciplína, důslednost, systematičnost… dochvilnost a taky, že chci být se všemi za dobře.

Máte nějaký plán, jak pokořit D2?
Pomoci personálně franšízám, zefektivnit poradce a pro mě je klíčové vychovat alespoň 3 manažerské struktury. D2ku bychom časem ještě nějak zvládli, ale na Partnera bychom bez nových lídrů neměli šanci. Takže cíl je jasný – nové osobnosti.

Zaujaly mě vaše koníčky. Tak třeba staré motorky. Máte jich víc? Kde se taková žihadla pořizují?
Je to hrozně krásný koníček. Baví mě na starých motorkách jezdit, opravovat je, smrdět od benzinu, vozit malého na polňačkách vepředu na nádrži, ale i obdivovat různé exempláře v muzeích nebo na výstavách.

Mám zatím jenom 6 motorek z let 1946–1968. Pořizují se na burzách, internetu nebo po známých. První motorka byla babeta, na které mamka jezdila do práce, pak mi taťka koupil asi ve 13 „fichtla“. To bylo supr, protože už měl dvojsedadlo a mohl jsem vozit holky k rybníku trénovat komunikační dovednosti. (smích)

Děláte si také pilotní průkaz. Není to trochu adrenalin? Chystáte se si nějaké přenášedlo pořídit?
Extrémní! Já se bojím výšek, takže každý let je pro mě velká dávka respektu, pokory a takového fokusu na ovládání letadla, že všechny starosti prostě zůstanou dole na zemi. Ale ten pocit svobody, když lítáte mezi mraky, je neskutečně krásný. A ano, jen co budu mít licenci, zaplacené franšízy, kupuji letadlo a stavím letiště za barákem! Pak můžeme rozjíždět ty další země. (úsměv)

V neposlední řadě trénujete děti fotbal. 
Pocházím z malé vesnice, kde pro předškolní děti nejsou (krom výtvarky) organizované žádné volnočasové aktivity. Tak jsme se s jedním kamarádem rozhodli, že založíme sportovní kroužek se zaměřením na míčové hry. U takto malých dětí je důležité, aby se naučily správně koordinovat svá tělíčka, uměla padat, reagovat na podměty a hlavně, aby je to bavilo. Je to tedy spíš formou her a soutěží, než nějaké drilování techniky. Patří to k věcem, které mám rád a které mi dobíjejí baterky.

A teď mi řekněte, jak všechny tyto aktivity zvládáte skloubit s rodinou.
Myslím, že Honza Vodehnal mi kdysi řekl takovou hezkou větu: „Lidé neplánují krachovat, ale krachují v plánování.“ S efektivním plánováním se sice pořád peru, protože neumím moc říkat NE, ale vnímám obrovskou výhodu podnikání právě v tom, že si můžu zařídit týden podle svých priorit a tou největší je určitě můj pětiletý hrdina!

Let’s block ads! (Why?)