Radim Vojtek: Vnitřní Síla

Radime, vzpomínáš si ještě na svoje začátky – třeba na
první pohovor do Partners? Jaké byly tvoje první dojmy?
Já byl k pohovoru tak trochu přinucený svým kamarádem Honzou
Wiessenbergem, který se už v branži chvíli pohyboval. (smích) Vzal mě na
dovolenou do sklípku na jižní Moravě, kde jsme podnikání dopodrobna rozebírali.
A on se mnou jel tu máslovku – nahoru dolu, co všechno tím získám – baráky, krásné
ženy, prestiž vrcholových podnikatelů, cestování po celém světě, notebooky,
obleky na míru. (smích) Po 3 dnech, když jsem ho měl opravdu dost, jsem
souhlasil, že půjdu na pohovor, ale že si od toho nemá nic slibovat.

Jak to dopadlo?
Ten pohovor byl pro můj život klíčový. Potkal jsem Petra Kroupu, který na
mě udělal velký dojem. Neřešil se mnou konkrétně finanční poradenství, ale
podnikání jako takové. Ptal se mě, jak by se mi líbilo mít vlastní pobočku,
vést lidi… co by na to říkali moji kamarádi, rodiče – jestli by na mě byli
pyšní. Co si myslím o podnikání, jestli je to dobré, či špatné. Zapůsobilo na
mě, že se se mnou bavil jako rovný s rovným, bral mě jako obchodního partnera.
O podnikání jsem si vždycky myslel to nejlepší, sám jsem chtěl podnikat, jen
jsem nevěděl s čím. A tenkrát se mi naskytla příležitost.

Na Post Infu jsem se pak dozvěděl víc o finančním
poradenství. Ukázali nám programy, jak se to má dělat, že to není o prodeji
pojistky, ale o řešení klientovy situace, což mi přišlo v pohodě. Takže
ten určitý strach se ve mně zlomil.

Co na to rodiče v začátcích a rodina?
Rodiče s tím vůbec nesouhlasili. Máma mě prosila, ať napíšu do své původní
práce v GTS, aby mě vzali zpátky. Táta mi řekl, že finance vůbec, že jsem úplně
bez šance, když ani nemám vysokou školu. Táta se stal mým klientem až na M3.

A Martě, mojí budoucí manželce, se zdálo, že to zabírá hodně
času, který bychom mohli trávit spolu. Pak jsme si ale vysvětlili, co nám to
v dlouhodobém horizontu přinese, že mě podnikání činí šťastným, a od té
doby mě podporuje.

Co bys poradil nováčkům, kteří pochybují, jestli náš
byznys zvládnou, a nemají podporu okolí?
Měli by o sobě přemýšlet jako o člověku, který to zvládne. Tak jsem to měl
já. Dal jsem si cíl, že bych chtěl mít svoje vlastní kanceláře, vlastní tým, a
vůbec jsem neuvažoval o tom, že bych to měl vzdát. Vlastně jsem ani za celou
svou kariéru neměl chuť skončit. Vždycky jsem si řekl, že to dám.

Také mi pomohlo, že už jsem měl kolem sebe tým lidí – Davida
Kučeru, Petra Havlenu, Libora Kováře a Martina Kašku. Říkal jsem si, tak já je
přivedu do byznysu, a pak skončím? Tihle kluci pro mě byli ten největší
závazek. Prostě: nenechte se nikým zviklat a vezměte si k sobě někoho,
s kým se budete dělit o radost z úspěchu a sdílet případné neúspěchy.
 

Přepadly tě někdy nějaké obavy? Jak jsi je odboural?
Strachy byly určitě – třeba jestli si dokážu sehnat klienta. Z prvních
20 analýz jsem vlastně podepsal smlouvy jen doma, což bylo určitě ze soucitu.
Ale z těch 20 analýz jsem zas získal 200 doporučení. Bál jsem se, jestli
budu pro lidi zajímavý, ale tím, že jsem měl stále kam volat, stále co dělat,
tak se ten strach rozmělnil. Pak jsem tu práci 2., 3. měsíc začal dělat líp a
hlavně jsem měl hned od počátku své spolupracovníky a nemohl jsem přeci být
horší než oni.

Doporučení jsou obecně problém. Jak sis o ně říkal?
Já jsem tam prostě seděl do té doby, dokud jsem je nedostal. (smích) Na rovinu
jsem to s klienty komunikoval tak, že pokud nedokáží ocenit tu službu –
kompletní analýzu doporučením, nemá smysl spolupráci navazovat. Byl jsem si
nutností doporučení tak jistý, že jsem radši schůzku ukončil, než abych
pracoval bez odměny. Klienti ze mě to přesvědčení cítili, a proto mi to
fungovalo… Dávat doporučení je přirozená součást každodenního života. Pokud s
tím má klient problém, asi jste se mu málo prodali, nebo něco nechápe. Zjistěte,
kde je zakopaný pes, a doporučení dostanete. Tím jsem si jistý.

V Partners jsi od založení, co tě tu drží?
Ta myšlenka dělat finance dobře, kvalitně, profesionálně. A samozřejmě moje
touha stát se Partnerem, nerad totiž chodím od rozdělané práce. Také mě baví
ten pozitivní dopad na život lidí. Vezmeš člověka, co se v práci trápí za 30
tisíc, a po roce, dvou u nás má 100 tisíc a baví ho to. To se mi líbí.

Kdo tě za tu dobu nejvíce ovlivnil a inspiroval?
Nejvíc mě ovlivnil Petr Kroupa. Dal mi správný mindset, jak o věcech
přemýšlet. Jak se na „problémy“ dívat z kvadrantu M a jak ty věci
odkomunikovat. To mi obrovsky pomohlo i v životě. A samozřejmě Petr
Borkovec. Jeho první školení si pamatuju doteď. Konečně jsem pochopil, co jsou
základní akumulační jednotky, a uvědomil si, že nechci dělat investička. Přesvědčil
jsem se o té službě, že to pro lidi bude supr. Díky „Kroupinovi“ jsem uvěřil ve
své vlastní podnikání, že na to mám. Díky „Brkovi“ a jeho tvrdým datům jsem
získal přesvědčení, že tomu rozumím.

A největší vzor jsi ty, protože vidím, jak jsi z té D1
za 3–4 roky obrovsky vyrostl a jak tvůj tým neskutečně šlape. Strašně rád bych
něco podobného provedl se sebou.

Na podzim jsi po 8 letech povýšil na D2. Je to krátká,
nebo dlouhá doba?
Za mě to je určitě dlouhá doba, ale přišlo to ve správnou chvíli. Podařilo
se nám v týmu dosáhnout průměru 600 BJ na hlavu. To je výkon, kde už začíná být
zajímavé dělat poradce, ale většina mých lidí má potenciál na 3–4násobku, to
jsem si jistý. Na druhou stanu jsme tohoto průměru dosáhli, protože jsem byl se
svými lidmi pořád na telefonu. Děláme týdenní rozhovory, řešíme jednotlivosti a
obecně jsem hodně v operativě. A kdybych neměl Davida, tak to nedáme ani
náhodou.

Uvědomil jsem si, že na Partnera budu muset hodně věcí
změnit. Zejména musím přestat řešit klienty a mikro management a tuhle
odpovědnost posunout na M1, M2. Potřebuji si v hlavě uvolnit prostor, abych
mohl přidat v makro managementu a více pracovat na vizích, dovednostech a
motivaci svých spolupracovníků. Zkrátka opustit v hlavě OSVČ (mít vše pod
kontrolou) a přepnout hlavu do kvadrantu M (efektivně delegovat).

Jaké kroky tě na D2 dovedly?
Dobře mi fungují týdenní rozhovory, telefony na půl hodiny s každým ze
struktury. Také jsem spolupracovníkům a manažerům nasdílel svou vizi, prodal
jsem jim, co to pro ně bude znamenat. Chyba ale byla, že oni to udělali kvůli
mně. Byla to moje vize, ne jejich.

Potkala tě za tu dobu nějaká krize? V čem byl problém?
První krize přišla na M1, když mi v lednu 2008 zároveň povýšily čtyři M1 (2
přímé, 2 nepřímé) v týmu a já neměl dostatek personálních bodů, abych šel dál.
Z prosincových 6000 BJ jsem v lednu spadl na 600 a musel se hodně
otáčet, abych uživil rodinu a ještě dobudoval chybějící strukturu. Tehdy mi moc
pomohla tvrdá práce a také moje žena Marta, která začala po práci chodit do KFC
na brigádu, aby podpořila moje podnikání.

Druhou krizi jsem zažil na M3, když mi skončili dva klíčoví
spolupracovníci na pozicích M2 a já se propadl z 8000 BJ na 3500. To bylo
hodně drsný. Opět mi pomohla tvrdá práce, víra v sebe a své lidi a taky David
Kučera, který byl a je mojí psychickou podporou a opravdovým přítelem.

Říká se o tobě, že máš svůj názor, co to přesně znamená?
Svůj názor určitě mám. (smích) Myslím si, že náš byznys je pro vzdělané
odborníky, kteří to mají dělat na „hlavní pracovní poměr“. Tato služba bude jednou
na úrovni právníků, doktorů, takže za mě jakékoliv ztížení vstupu do našeho
oboru, to vědomostní, je dobře.

Já si myslím, že ta otázka byla myšlena spíš tak, že na
poradě rozhodně nesedíš někde v růžku.
(smích) Je pravda, že jsem se
naučil se ozvat, když s něčím nesouhlasím nebo něčemu nerozumím. Vždycky
se raději doptám, ale nemyslím to nijak zle. Lidé to občas pochopí jako
střelbu, ale já chci mít jasno.

Možná je to o nějaké formě, jak se dotazuješ. (smích)
Na té formě už jsem začal pracovat. Začal jsem cvičit brazilské jiu jitsu,
které mě zklidnilo – hodně. Pochopil jsem, že když je člověk v nervech,
tak mu adrenalin vystřelí nahoru a úplně mu to brání poklidně přemýšlet a něco
rozumného ze sebe vypotit. Takže se snažím dát si odstup a pak teprve něco
začít řešit.

V čem dalším na sobě pracuješ?
Na svém projevu – i tom písemném. Aby byl milý, věcný, příjemný, a ne
útočný, jako jsem to dělal dříve.

Tvoji lidé jsou na prvním místě – co se jim snažíš předat
a jak?
Myšlení ve velkém, aby se nespokojili s průměrností. Že je potřeba
dívat se dál. Když např. budu víc vydělávat, můžu víc vykonat – pro sebe, pro
lidi, které mám rád. Snažím se jim otvírat hlavu – dvě ruce udělají určitý kus
práce, ale čtyři nebo šest jí udělají násobně víc. Někdy mi to jde líp,
jindy hůř.

Stále se věnuješ klientské práci, což na tvé pozici není
tolik obvyklé. Proč?
Mě to baví, mám spoustu vybudovaných vztahů a nechci o ně přijít. Ale je
pravda, že mi to ubírá kapacitu, je to taková moje 13. komnata. Často mi ty
klientské věci šrotují v hlavě, nedokážu se od toho oprostit. Přestože to
mám opravdu rád, budu se muset naučit předat to dál a místo toho se věnovat
koučingu stávajících spolupracovníků a novým lidem. Je to taková „oběť“, abych
se mohl posunout dál nejen já, ale především můj tým. 

A samozřejmě vám klientská práce, když ji děláte dobře,
zvedá sebevědomí. Je příjemné, když vám klienti děkují. U náboru je to naopak,
převažuje tam neúspěch nad úspěchem. Pořídil jsem si ale teď šikovnou servisní
poradkyni, tak to na ni sypu. Je však potřeba udělat to tak, aby se klienti necítili
odkopnutí.

Radime, co je v našem byznyse klíčem k úspěchu?
Vytrvalost a pozitivní myšlení. Vše ostatní jde naučit. Nenechat se odradit
neúspěchem a nevnímat to osobně. Berte to tak, že ten člověk odmítá kvalitní
službu nebo lepší práci – nikoliv vás.

V Partners podniká i tvůj brácha. Znáboroval jsi ho
ty?
Ano, resp. my jsme byli na jenom byznys tripu v Americe a já mu tehdy
přijel ukázat fotky a on mi pak zavolal, že studuje ekonomickou školu a naše podnikání
by ho zajímalo, chtěl vědět víc. Já ho zprvu odmítl, protože jsem tušil, že
táta bude zuřit. Brácha v té době studoval i práva, a tak jsem věděl, že
se něčeho bude muset vzdát. Když jsem ho odmítl, odvětil, že nastoupí
k Martinu Holasovi. Tak jsem mu řekl, že na to koukneme ještě jednou. (smích)

Jak se vám spolu pracuje?
Na jednu stranu výborně, protože funguje důvěra, upřímnost. Na tu druhou
máme tak blízký vztah, že se mi s ním některé věci hůř dělají – když
s ním třeba nejsem zajedno, složitěji se to komunikuje.

Tomu rozumím. (smích) Mimochodem, jezdíš prý do Peru.
Proč?
Vyrážíme tam za šamanem. Mám možnost se tam zastavit, odpočinout si – bez
telefonu, bez elektřiny. Jen jídlo, meditace, četba, procházky, příjemné
povídání s kamarády, srovnávání si svých záměrů a večer ceremonie. Jezdím si do
Peru srovnat věci, odpovědět si na otázky, říct si, kudy chci jít, protože ve
standardním „provozu“ je to pro mě dost složité. Je to taková mentální
dovolená. (úsměv)

Teď ještě trochu do současnosti. Jak tě ovlivnila
pandemie koronaviru? Jak na toto období reagovali lidé – klienti?
Ovlivnila mě dost. Něco jsem např. s lidmi rozjel, a ze dne na den
přišli o příjmy. Jiní se zas 3, 4 týdny báli vyjít ven. Nikdy jsem třeba
s klienty neřešil, že pro tyto případy se hodí mít peníze hotově, že by se
mohly zavřít banky apod. Uvědomil jsem si tu pomíjivost. Nikdy jsem vlastně
nebral vyšší moc v úvahu. Snažím se teď na to koukat víc komplexně.

A také mi došlo, že můžeme být efektivnější. Servisní
schůzky, školení, analýzy, individuály jdou dělat přes Zoom, online a může to někdy
ušetřit čas, který bychom museli strávit cestováním.

Jak jde dohromady naše podnikání s rodinou, daří se ti
to skloubit?
Ano, naprosto. Náš byznys je ideální v tom, že nemám dané pracovní
hodiny a pracuju, když se rozhodnu (což dělám často).

Já zastávám názor, že je stěžejní být s dětmi v důležitých
situacích, být s nimi v rozhodných a klíčových okamžicích jejich
životů. Například, když jdou poprvé do školy, jedou na závody, mají koncert. Záleží
také na kvalitě času. Když jedeme na kolo, střílíme ze vzduchovky, luku, hrajeme
deskové nebo počítačové hry, čas se podle mě počítá jinak, než když koukáme na
televizi.

Čemu se věnuješ ve volném čase?
Chodím 3× týdně za klukama do gymu. Tam úplně vypínám – jiu jitsu je pro mě
meditace sportem. Nemyslím na nic než na sebe, na tělo, případně protivníka. A také
je osvobozující se dostat mezi lidi z jiného sociálního a profesního
prostředí. Také často vyrážíme s dětmi na kolo a různé dobrodružné výlety či
dovolené. A občas si samozřejmě uděláme večírek s kamarády z Peru.

Chtěl bys na závěr někomu poděkovat?
Určitě. Své ženě Martě, která mi vytváří zázemí a vždy mě podpořila
v rozhodných chvílích. Petru Kroupovi, že mi dal tu příležitost a změnil
mé myšlení, že můžu něčeho dosáhnout. Liborovi Kovářovi, Davidu Kučerovi, Michalovi
Janatovi, Aleši Voráčkovi, že mi věřili a stále při mně stojí. Samozřejmě
děkuji také všem spolupracovníkům v naší struktuře. Tobě, jakou mi dáváš
pozitivní energii, a určitě Petru Borkovcovi a Radimovi Lukešovi, protože bez
nich by nic nebylo. Centrále, která nám poskytuje dokonalý servis, a celému
vedení Partners.

Let’s block ads! (Why?)